vánoce

Co jsou vlastně Vánoce? 25. prosince se slaví narození Ježíše Krista. V době sčítání lidu v římské říši se odebral Josef z Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval s Marií, která v té době čekala dítě. "Když tam byli, naplnily se jí dny, kdy měla porodit. I porodila syna a položila jej do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo..." (Luk 2,1-7). Tak se narodil dlouho očekávaný a předpovídaný Boží syn, jehož jedním z jmen je "Emmanuel" = "Bůh s námi". Vánoce znamenají, že Bůh k nám přišel v Ježíši Kristu, aby se s námi solidarizoval, aby s námi zůstával ve všech našich situacích, a aby každému z nás nabídl cestu k Bohu.

historie a význam svátku vánoc

Nejstarším svátkem křesťanství nejsou Vánoce, ale Velikonoce

O Velikonocích se slaví zmrtvýchvstání Krista, což je základ křesťanské víry. Křesťanská slavnost Vánoc dostala definitivní formu až ve 4. století, kdy nahradila římský svátek „nepřemožitelného Slunce“. Bylo tak zdůrazněno, že narození Krista je vítězstvím pravého světla v temnotách zla.

Den, kdy se Bůh stal 
malým dítětem

Jedinečná atmosféra, kterou se dnes Vánoce vyznačují, se rozvinula ve středověku, díky svatému Františkovi z Assisi. Ten byl hluboce zamilován do Ježíše, Boha-s-námi. Jeho životopis vypráví, že svatý František „nade všechny ostatní svátky slavil Narození Dítěte Ježíše a nazýval svátkem svátků den, ve kterém se Bůh stal malým dítětem, které sálo z lidského prsu“. František oslavu Vánoc obohatil o krásný symbol jesliček…

Vánoce zjevují lásku Boží, 
jeho pokoru a jeho dobrotivost

Velikonoce zaměřují naši pozornost na mocného Boha, který přemáhá smrt, zahajuje nový život a učí doufat v budoucí svět. Se svatým Františkem a jeho vánočními jesličkami byla naopak zdůrazněna bezbranná láska Boha, jeho pokora a jeho dobrotivost, která se v Ježíši Kristu zjevuje lidem, aby je naučila novému způsobu života a lásky.

Díky vánoční události 
můžeme Boha oslovovat „Ty“

Díky svatému Františkovi můžeme vnímat, že o Vánocích se Bůh stal opravdu Emmanuelem, Bohem-s-námi, od něhož nás neodděluje žádná bariéra a žádná dálka. V onom Dítěti se Bůh stal každému z nás tak blízkým, tak bližním, že jej můžeme oslovovat „Ty“ a navazovat s ním důvěrný vztah hlubokého citu, stejně jako to děláme u novorozeného dítěte.

V onom dítěti se totiž zjevuje Bůh-láska: Bůh přichází bezbranný, bezmocný, protože nás nechce uchvátit takříkajíc z vnějšku, ale spíše má v úmyslu být ve svobodě člověkem přijat. Bůh se stává bezbranným Dítětem, aby přemohl lidskou pýchu, násilí, žádost po majetku. V Ježíši Bůh přijal tuto nuznou a odzbrojující situaci, aby nás přemohl láskou a dovedl nás k naší pravé identitě.

Šťastné Vánoce vám všem!

Zpracováno podle promluvy papeže Benedikta XVI.

Vánoce na útěku z nemocnice

Rychle jsem se rozhodnul a připravil útěk. Všechno proběhlo podle plánu: v půl dvanácté mě babi Růženka políbila, popřála mi hezkého Ježíška s rodiči a pak se vypařila do šatny. Zapískal jsem. Kluci mě horempádem oblíkli a snesli mě až k rachotině babi Růženky, která snad pamatuje ještě parní pohon. Kamarád zvaný Popcorn má buňky na otevírání zámků, protože měl to štěstí, že se narodil na divokém předměstském sídlišti, takže se mu povedlo otevřít zadní dveře a položili mě na zem mezi přední a zadní sedadlo. Pak se vrátili jako by nic zpátky do budovy.

Babi Růženka se konečně objevila, nasedla do auta, minimálně desetkrát jí to chcíplo, než se jí podařilo vyrazit, zato pak se rozjela jako o závod. Tyhle starý auta jsou bezvadný, dělají příšernej rámus, takže máte pocit, že jedete šíleně rychle, a hází to s váma jak na Matějský pouti.

Babi Růženka se ovšem musela učit řídit s nějakým kaskadérem. Pod kapotou to skřípalo, troubila jak na lesy a co se týče slovníku, tak ten jsem si taky dost obohatil. Zápas ve volném stylu je fakt dobrá škola života.

Chtěl jsem jí v cíli skočit do náručí a říct: „Ahojky, babi,“ ale ta překážková dráha trvala tak dlouho, že jsem z toho usnul.

Když jsem se probudil, byla mi zima, všude kolem byla tma a ticho a já ležel na vlhkým koberečku v autě. V tu chvíli jsem si poprvé řekl, že jsem asi udělal pěknou blbost.

Vysoukal jsem se z auta a do toho začalo sněžit. Zuby se mi roztancovaly zimou. Přede mnou stál velký dům s osvětlenými okny. Vykročil jsem k němu. To jsem si dal. Z posledních sil jsem vyskočil, zazvonil a svalil se na rohožku.

Takhle mě našla babi Růženka.

„No tohle… no tohle…“ začala.

Pak se ke mě sklonila a zašeptala:

„Zlato moje.“

V tuhle chvíli jsem si řekl, že to možná taková blbost nebyla.

Donesla mě do obývacího pokoje, kde stál obrovský vánoční strom a mrkal na mě. Divil jsem se, jak je to u babi Růženky hezké. Ohřál jsem se u krbu a vypili jsme si horkou čokoládu. Obával jsem se, že se nejdřív ujistí, že mi nic není, a pak mi pořádně vynadá. Tak jsem si dával načas a nijak jsem nepospíchal, ostatně mi to moc potíže nedělalo, protože v poslední době jsem fakt unavenej.

„Hledá tě celý špitál, Oskare. Je tam boží dopuštění. Tví rodiče jsou zoufalí. Dokonce volali na policii.“

„To se nedivím. Jsou tak hloupí, že si snad myslí, že je budu mít rád, až budu mít želízka…“

„Co jim vyčítáš?“

„Že ze mě mají strach. Netroufají si se mnou ani promluvit. Čím míň se odvažujou, tím víc mám pocit, že jsem zrůda. Čím je tak děsím? Copak jsem tak ošklivej? Nebo smrdím? Stal se ze mě trouba?“

„Nemají strach z tebe, Oskare. Ale z tvojí nemoci.“

„Ta je mojí součástí. Nemůžou se chovat jinak, jenom protože jsem nemocnej. Nebo copak dokážou mít rádi jenom zdravýho Oskara?“

„Milujou tě, Oskare. Říkali mi to.“

„Vy s nima mluvíte?“

„Ano. Žárlí na mě, protože si rozumíme. Vlastně to není žárlivost, spíš smutek. Jsou smutní, že jim se to nedaří.“

Pokrčil jsem rameny, ale už jsem se zlobil o něco míň. Babi Růženka mi uvařila další čokoládu.

„Víš, Oskare, ty umřeš. Ale tví rodiče taky jednou umřou.“

To mě zaskočilo. Fakt je, že na tohle jsem nikdy nepomyslel.

„Taky jednou umřou. Úplně sami. A navíc se strašnou výčitkou, že se neusmířili se svým jediným dítětem, Oskarem, kterého zbožňovali.“

„Přestaňte, babi, jde z toho na mě depka.“

„Mysli na ně, Oskare. Pochopil jsi, že umřeš, protože jsi chytrý kluk. Ale nepochopil jsi, že nejsi jediný, kdo umře. Všichni jednou umřeme. Tvoji rodiče umřou. Já taky.“

„To já vím. Ale já dřív než vy.“

„To je pravda. Dřív než my. Ale neměla by to být záminka k tomu, že můžeš všechno na světě. Že máš právo zapomínat na ostatní.“

„Dobrý, babi. Zavolejte jim.“

…

Jo, vlastně Bože, o Vánocích máš narozeniny, tak všechno nejlepší.

Babi Růženka mi ustlala v posteli svého nejstaršího syna, který dělá veterináře slonům někde v Kongu, a navrhla mi, abych Ti dal jako dárek, že se udobřím s rodiči. Mně se to jako dárek moc nezdá. Ale když to říká babi Růženka, Tvoje stará kámoška…

Radost a zklamání z Vánoc

Kouzlo Vánoc nespočívá ani tak v rozzářených výlohách a předvánoční nákupní horečce, ale v tom, že se sejde celá rodina. Musí se rozložit jídelní stůl, aby se za něj vešli i prarodiče a děti, a někdy také blízcí přátelé nebo osamělý soused. Kouzlo Vánoc, to je i radost z hraček, které děti našly pod stromečkem, radost z dárku od manžela, který dokázal vytušit, co jsem si potichu tolik přála. Je to radost z toho, že mohu druhému něco dát, že ho mohu něčím potěšit.

Svátky ale mohou člověku přinést i zklamání z nenaplněných očekávání. Nemluvím o ranní kocovině, žlučníkových záchvatech či výdajích, které nutně poznamenají lednový rozpočet, mám na mysli prázdná místa u štědrovečerního stolu, jež člověka tolik bolí: tady měl sedět „marnotratný syn“, který dnes prostě „musel“ za kamarády, tady manžel, který i letos musí být v práci, tady děti, které tento rok slaví Vánoce u druhých tchánů. A co teprve prázdná místa po našich blízkých, kteří nás v tomto roce navždy opustili! Čím je člověk starší, tím víc bolestně prázdných míst kolem sebe má.

V mnoha lidech vzbuzuje toto období všeobecného veselí spíše obavy, protože o to více pociťují svůj vlastní smutek. Je možné smutek a zklamání, které nás mohou o svátcích čekat, přece jen poněkud zmírnit? Vánoční svátky nám především připomínají, že je mnohem radostnější dávat než brát, a proto si zaslouží velký obdiv ti, kdo navzdory všemu dokážou na svá trápení, smutek a těžkosti zapomenout a sdílet radost s druhými. Svatý Pavel říká: „Plačte s plačícími,“ a hned dodává: „Radujte se s radujícími se.“ Nejlíp je těm, kdo mají vnímavé a soucitné srdce, a závist, vlastnost tak lidskou a pochopitelnou, dokážou odsunout stranou. Takoví lidé, kteří zapomenou sami na sebe, se pak mohou otevřít radosti, již prožívají ti druzí.

Sdílet radost s druhými a zapomínat na své trápení: není to jeden z nejkrásnějších projevů křesťanské lásky? Napodobujeme tak nebeského Otce, který se o svaté noci radoval nad svým synem, děťátkem ležícím na seně, jemuž lidé jako přístřeší nabídli jen ubohou chatrč. A jestliže zapomenout na vlastní bolest nám připadá jako nedosažitelné hrdinství, jestliže se opravdu radovat nedokážeme, můžeme si alespoň říci, že pravděpodobně prožíváme opravdové Vánoce – podobné těm úplně prvním, kdy Panna Maria a svatý Josef v podmínkách, které si jen těžko dokážeme představit, poprvé spatřili Vládce pokoje.

Byli Tři Králové čtyři?

Mnozí znáte legendu Henryho van Dyka, v níž autor kromě tradičních tří mudrců zobrazuje perského mudrce Artabana. Prodal dům a koupil tři diamanty, které chtěl darovat nově narozenému Králi. Na místo setkání přišel později, protože na poušti potkal žebráka, kterého zachránil jedním z diamantů. Po velkých útrapách dorazil do Betléma, ale Svatá rodina už byla pryč. Ve městě právě vraždili Herodovi vojáci a Artaban druhým z diamantů zachránil život jednomu chlapci.

Třicet let procházel krajem. Unavený se vrátil do Jeruzaléma, kde se právě chystalo Ježíšovo ukřižování. Mudrc spěchá, aby se alespoň v poslední chvíli poklonil Mesiáši a možná mu diamantem zachránil život. Cestou ale přichází i o tento poslední – daruje ho jako výkupné za dívku, které hrozilo otroctví.

Pokleká před Ježíšův kříž, zklamaný, že mu nemá co dát. Ježíš ale říká: „Potkal jsi mě už v žebrákovi, chlapci i v děvčeti, kterým jsi zachránil život... Proto ještě dnes budeš se mnou v mém království.“

Horké vánoce

z knihy "V Africe mi říkali Sípho" , vydalo: Karmelitánské nakladatelství

Jednou o Vánocích, nedlouho před půlnoční, najednou přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž, padl přede mnou na kolena, což není zrovna jejich zvykem, a prosil mě o pomoc: "Otče, moje žena má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice, prosím odvezte ji tam. Bude to naše první dítě."

Nebylo by to sice poprvé, co bych někoho vezl do nemocnice, vzdálené asi půldruhé hodiny jízdy od fary, ale za necelou půl hodinu měla začít slavná mše svatá. Nastala chvilka horečného uvažování. Na pláni za kostelem je asi tak dva tisíce lidí čekajících na obřad, vrátit se mohu nejdříve za tři čtyři hodiny, a když už to nebude půlnoční, počkají na mě? Promluvil jsem s mými poradci, staršími jednotlivých rodů a vysvětlil jsem jim naléhavost situace. Jednohlasně řekli: "Ano, otče, jeďte, někdo by mohl zemřít, a to se nesmí stát." Podíval jsem se po zástupech lidí, všichni už věděli, co se děje a upírali na mě své oči. Cítil jsem, že si opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené životy. Bylo hrobové ticho a do tohoto ticha jsem jen řekl: "Jedu zachránit životy, a Ježíšek se narodí." Tak jak jsem byl /…/ jsem sedl do džípu v doprovodu mladého muže a sjeli jsme dolů z kopce, kde už na nás čekala rodička, celá zkroucená bolestí, s mladou dívenkou, která ji doprovázela.

Jeli jsme nejdříve velmi pomalu, protože cesta byla samý hrbol a výmol, no nic příjemného pro takové cestující. Auto místy až nesnesitelně kodrcalo a hrkalo, ale díky tomu se stalo něco, co bych ani v nejmenším nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se najednou ozvalo bušení na okénko, křik a dívenka vzadu gestikulovala. Manžel ženy, která měla rodit, seděl vedle mě.

Položil ruku na volant a řekl, že zjistí, co se vlastně děje. Zastavil jsem a zbledl v tom okamžiku zároveň, protože zezadu se ozval pláč a křik novorozeněte. Neměl jsem s porody žádné zkušenosti, myslím, že ani manžel mladé maminky či dívenka z jejího doprovodu. Mohlo se ještě leccos stát. Ale nestalo, dopadlo to s Boží pomocí dobře, a když jsme se vydali nazpátek, domorodé osazenstvo už jen samou radostí pískalo, výskalo, jeden překřikoval druhého. /.../ Její manžel mě poprosil, abych je zavezl domů, že mi dají kozu. To je na africké poměry velký dar.

Vystoupil jsem z auta a řekl jsem jim: "Já jsem pomohl vám, vy teď pomůžete mně." Hleděli na mě s otevřenými ústy, bez představy, co asi tak můžu chtít. Ale nasedli znovu do džípu a společně jsme vyjeli na kopec mezi jásající a čekající davy lidí. Maminku s jejím novorozenětem jsem odvedl k dřevěné chýšce, posadil na slámu a jejího manžela k ní "instaloval" jako Josefa. Začala dítě kojit a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí zajásaly a začaly zpívat "Narodil se Kristus Pán, veselme se..."

Ke skutečným jesličkám jsem si oblékl roucho a začal se mší svatou jednu hodinu po půlnoci. Děti a dospělí chodili před tuto /…/ rodinu a dávali jí jablíčka, banány, bonbony. Bylo to dojemné, krásné. Jak se vydařily tyhle Vánoce, na to do smrti nezapomenu.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.